První vydání v roce 1904. To mnohé vysvětluje, ale neospravedlňuje.
Relativně tuctový romantický příběh: on ji chce, ona jeho ne, někdo z nich asi bude muset umřít. Specifika: on je z bohaté měšťanské rodiny, o své materiální zajištění se nestará a vlastně je mu dost jedno, za co a proč utrácí. Koketuje s nihilismem a socialismem, touží po opravdové lásce. Zde první čtenářské zakopnutí: chce být silným skrze lásku ženy (dichotomie „silný - slabý“ je v textu velmi, velmi nadužívána, třeba je to zprostředkovaný vliv Nietzscheho filozofie, nicméně autorem nezpracovaný, jen dost povrchní). Ona je herečka, která to s divadlem myslí neuvěřitelně vážně, pro lásku k umění se stylizuje (možná transformuje) v chladnou, prakticky bezcitnou postavu, neschopnou milovat.
Nepřesný pocit divadelní hry jsem měla v průběhu celého textu; not my cup of coffee, přeromantizované, přestylizované, heroické, patetické, vznešené. Ale stále neodbytný pocit, že se vše děje téměř výhradně na povrchu. Prohřešky proti formě, kdy je myšlení postavy zprostředkováno a popsáno stejně, jako by mluvila nahlas - s ohledem na širší literární kontext pochopitelné, nicméně to jen dál přispívá k zastarávání textu.
Proč by se to mělo dnes číst? Snad jako instrument, katalyzátor napětí, jinak zde nic moc neshledávám. Posledních 100 stran - Claudovo pobývání v Itálii - naprosto otřesné.
Autor se občas pokouší upozornit na dvojznačnost motivů, více či méně hystericky předkládá jednak předpokládanou interpretaci jevu hloupoučkými maloměšťáky a zvlášť pak pohled některé z postav, která pronikla pod buržoazní morálku a vidí (Claude, Ute, Franchiniová, občas i další), ale není to přesvědčivé. Není to ani důležité, protože text je bez pravdivostního obsahu, všechno je blábolení na stejné úrovni. ( )