Fantaskní příběh, postavený na prostupování snů a reality - znejasňují se navzájem, vytvářejí nové zvláštní syntézy, splývají v „nový život nadreálný“ (slovy kritika Karla Sezimy). Proto také dvě základní roviny vyprávění - skutečnost: blouznící voják ležící s tyfovou horečkou v zajateckém táboře, sen: bloudění v domě o tisíci patrech. Rovina snová není v komparaci s realitou nijak znevažována, zlehčována; v závěrečné poznámce autor lituje, že mnozí literární kritici nepochopili jeho záměr „řešit pří-běh tak, aby skutečnost byla snem a sen skutečností“.
Vlastní děj se z podstatné části odehrává právě v oné závratné budově, v domě o tisíci patrech. Fantazie a imaginace v rozvíjení popisů prostoru jsou - jak nenávidím to slovo - strhující; text má obrovskou sílu halucinační :). K tomu myslím pomáhá i kombinace prvků z různých žánrů - pohádka, detektivka, sci-fi, válečný román etc.. A snad i „myšlenkových rámců“ - expresionismus, socialismus etc. - navzdory tomu ale knížka není „ideologická“, manipulující čtenáře ve prospěch nějakého přesvědčení; základním a vůdčím principem je zmiňovaná hra se snem a realitou (ve smyslu „hry doopravdy“).
Weiss závěrem píše: „Existuje vzájemná úmluva mezi autorem a čtenářem: Uvěř mi, na nic se neptej a poletíme!“ Tedy uvěřte, je to pravděpodobně nejlepší způsob, jak Dům o tisíci patrech číst :). ( )